Čec 072012
 

Zpráva o třech knihách

V posledních letech si vesele chrochtám pod vousy! Vychází tolik krásných knížek pro děti! Namítnete, že oproti tomu i tolik příšerných. Ano, staré návyky na všudypřítomný a ze všech stran zmnožovaný kýč jsou těžko naráz odstranitelné, na to by musela přijít shora nějaká kulturní směrnice… ale znáte to, směrnice málokdy něco dobrého přinese, a tak se s tím dobré knihy musí poprat samy a s nimi v jednom šiku i ti, co jim fandí!

Mám před sebou 3 knihy, které jsou si v něčem společné. Hlavně tedy jsou velmi krásně zpracované, mají svou tvář, své nekompromisní výtvarné zpracování… ilustrace, předsádky, obálka, typ písma, vše ladí, inspiruje, těší, kultivuje dobrý vkus. A to nemluvím o obsahu, ano, všechny tři knihy jsou shodně vyprávěny očima dítěte a sdělovaná skutečnost se prolíná s fantazií. Představím ty knihy, každá je vydaná v jiném nakladatelství : Albatros, Baobab a Portál:

Dobrý svět, napsala Alena Ježková, ilustrovala Darja Jančíková, výtvarná redaktorka Soňa Šedivá, vydal Albatros

Kniha o všedních věcech; o rodině,  o lidech v okolí, zkrátka o tom všem dobrém a každodenním, co nás potkává, o všem co běžně prožíváme od podzimu do léta.  Příběhy vypráví střídavě desetiletá Markétka, osmiletý Marek a tříletá Eminka. A někdy i Pes. Uspokojením mne naplňují také dobré, jasné a barev čistých, ilustrace Darji Čančíkové (překvapí hravé předsádky, kupóny látek připomínající, spíše však možná vzorek malby na zdi.. kdoví?? ).   Na barevném soutisku ilustrací vidíme, že se jedná o grafiku, zřejmě linoryt, ale jak jsem se dozvěděla, Darja Čančíková kombinuje tisk z originálních matric (linoryt) s autorským ofsetem. Takže to čistý linoryt není.

Pozn.  (ofset je tisk nepřímý, protože z tiskové formy (TF) se nejprve tiskne na pryží potažený válec a z něho teprve na papír. Barva se tedy přenáší dvakrát a předloha na tiskové formě není stranově převrácená. Zároveň umožňuje tisknout jemné detaily a i na méně kvalitní papír na rozdíl od knihtisku. To je dáno pryžovým válcem, který je schopen přilnout i na ne zcela hladký povrch – zdroj Wikipedie).

Doplňuji; v textu jsou použity práce dětí z Cyrilometodějské ZŠ v Brně, rukou přepsala Lia Horvátová.

Z domu a zahrady, napsala Olga Černá, ilustrovala Eva Volfová, grafická úprava a sazba z písma Dederon Juraj   Horváth, vydal Baobab

Copak Baobab… tohle naprosto nekomerční nakladatelství vydává jeden klenot za druhým, jen kdyby rodiče dětí nepostávali jen tak při zdi a trochu se odvázali, výtvarné umění jde dopředu a je na co si zvykat. Nejlépe začít už od plínek, dětské knihy jsou dopřány  ilustrovat jen těm nejlepším autorům a kresba či malba jest moderní ale ještě stále neškolenému oku přijatelná. Nedávejme kýčům šanci, a když tak jen těm neškodným, v žádném případě pak ne těm podivným kreaturám majícím lidské rysy a „výtvarník“ je za lidi považuje, šíleným karikaturám a vůbec… neumětelským pokusům kohokoli.

Z domu a zahrady nám přibližuje svět úplné rodiny s tátou, mámou a dětmi Matějem a Hankou. Přestěhovali se do starého domu se zahradou, nesoucího letité stopy všech svých obyvatel. Kniha postrádá obsah-přehled, ale spočítala jsem ručně, že je tam sedm drobných příběhů, které nám představí domov jedné rodiny – dům i zahradu – slovy dětí, Matěje a Hanky. Skutečné se prolíná s neskutečným zcela přirozeně. A já čtu s očima otevřenýma o věcech, na které jsem dávno zapomněla; že by mohly zcela vážně existovat?? Není to pro mne snadná představa..

Ilustrace Evy Volfové jsou netradiční, krásné a vyšívané a setkali jsme se s nimi již i v knize:  Kávová kočička poznává svět.

Vyšívané ilustrace EV jsou velmi umělecké; říkám vyšívané, ale není to tak docela. Jedná se současně o výšivku i koláž zároveň. Na adekvátně zvolenou látku – barevně i strukturou, jsou umísťovány z látek jiných, opět barevně i jinak příhodně autorsky sladěných, motivy,  ty jsou pak viditelně ručně našívány a celek je doplněn výšivkou. Není to ovšem výšivka precizní a podle klasických pravidel, ale naopak  tak trochu umělecky ležérní, robustní ovšem úměrná „obsahu“.  Dezény látek jsou velmi vhodně užity a také využity k ilustraci a doplnění zobrazovaného děje, je to vcelku velmi skvostné a dokonalé, výtvarná hra s hadýrky a nitěmi je doplněna i vyšívanými slovy nebo čísly.  Jak nepochválit! Z poslední doby jsme se s něčím podobným, ale ve velkém formátu a opravdu trochu jiným, mohli setkat na pyžamových obrazech Michala  Pěchouška. Ilustrace EV mají intimnější polohu a jsou velmi kreativní, filigránské. Pěchoušek je také „intimní„, ale zcela jiným způsobem a za velké peníze.

Z jiného rance je kniha Červená stuha: terezínské ghetto očima dítěte. Napsala a nakreslila Annika Tetzner, která pochází z Prahy, žije v Izraeli a rané dětství prožila v terezínském ghettu. Z celé rodiny přežila válku jen ona a její starší bratr, kteří však o sobě nevěděli, a tak se za jeho života už nesetkali.   Knihu vydalo nakladatelství Portál.

Ano, „moje“ tři knihy nesou několik společných znaků. Líčí každodenní život dětskýma očima, kde obyčejná realita má charakter dobrodružství poznávání a často přechází do sféry fantazie… a znovu opakuji, pro mne již těžko pochopitelné. Totiž ta věc, že dítě těm věcem, svým představám, opravdu věří… tak o to jsem prosím ochuzena.  moje fantazie už pokulhává… Jo, jsou to věci lehké i těžké… té dětské bezelstnosti lze snadno zneužít, a to se dít nesmí. Je to zločin nejhrubšího zrna.

Tři příběhy v knize se skrývající – knize také chybí obsah, není však tak důležitý – knihu lze přečíst za jednu hodinu… vyprávějí o dětství židovské holčičky prožívané v terezínském ghettu. Není to pošmourné čtení, jen sem tam někdy vpadne “ temný akord“,  ale jen tak mimochodem, abychom si připomněli kde jsme.  Člověk, rodina, společenství, mohou ží i za ztížených podmínek „dobře“ a svému „bubele“  může rodina poskytnout v rámci možností dětství, jaké by zažívalo v době relativní svobody. Člověk je tvor přizpůsobivý a celou knihou prolíná jako červená stuha myšlenka člověčí vzájemnosti, vzájemné pomoci. Přežít se dá leccos, budeme-li se podporovat. Velcí i malí,  – a  jak zní povzbudivěv závěru knihy: Jsme tři stateční bojovníci, my to dokážeme.

Přiznám se, že knihu jsem přečetla třikrát. Příběhy na sebe plynule navazují a malý příběh končí smutně, ale přesto s určitou  nadějí, transportem. Dozvíme se mnohé o životě v ghettu, o židovských tradicích, ale hlavně o pocitech malé holčičky, která na svůj věk již není ta malá, ale musí a je již tou velkou.  Snaží se. A  s překvapením čtenář příběhu sezná, že i v době ohrožení nastanou chvíle, kdy život na svobodě i život v ghettu vykazuje společné rysy. Fantazie a hravost dětí je bezbřehá a pomáhá stejně jako dokáže pomoci člověk.

Poprvé jsem přečetla tu pokojnou knihu docela rychle, a pak jsem se ptala, safra, proč se jmenuje Červená stuha??? A její barva je barvou červenou (červené předsádky a obal desek)… a tak jsem poznala, že jsem četla nepozorně. Podruhé mi zase znovu vrtala v hlavě ta dětská fantazie, proč, proč, proč, říkala jsem si a hledala nedohledatelné… pro dospělého člověka, pro mne… a tak jsem četla znovu, ale opět jsem se ničeho nedopídila. Jak rozumně vysvětlit představy dítěte a jeho „oživení“ neživého… to prostě nejde a člověk některá fakta musí brát tak jak přicházejí a nehledat skrytý smysl…¨

Ilustrace autorky pastelkou a snad i slabým fixem jsou velmi rafinované. Člověk jen velmi těžko určí zda její kresba je školenou manýrou nebo neuměním amatéra. Každopádně jsou ilustrace živé a  mají styl, mají svou trochu ponurou atmosféru. Ne vždy a ne všude, prosím.  Některé jsou i vyloženě veselé a dokonce slavnostní. K textu pasují.  Jen jednu drobnou výtku bych měla. Dřevěný pan Maximus,  jedna z ústředních postav příběhu, je malován nejednotně, barvy všude nesedí jak by správně měly, a to mi , občas perfekcionalistce, vadí.  – Nehledala jsem, zda autorka je školenou výtvarnicí, ale hádala bych že ne, že se tak sama vypracovala. A je to skvělé!

 

 

 

 

Bad Behavior has blocked 717 access attempts in the last 7 days.