Led 202012
 

každý den jeden / dnes rok 1956,  Václav Sivko a také Josef Sudek

Vracím se k přerušené sérii Almanachem roku 1956…  Mám je všechny…  BÁSNICKÝ ALMANACH 1953-1959

Básnický almanach vycházel jednou ročně jako neprodejná členská prémie Klubu čtenářů ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (s výjimkou 1. svazku vždy v roce následujícím po tom, který byl uveden v titulu). Oželíme básně a budeme se věnovat tentokrát něčemu nebo spíše někomu jinému – ilustrátorovi.

Almanach roku 1956 uspořádal a předmluvou opatřil František Hrubín, ilustroval poetickými a krajinářskými výjevy (žádná politika jako u PADERLÍKA!) výtvarník Václav Sivko a právě u tohoto téměř zapomenutého ilustrátora a grafika bych se ráda zastavila. V nedávné době mu totiž vyšla v reedici kniha!!! Ilustroval první vydání legendárních Macourkových pohádek a Mladá fronta se k tomuto původnímu vydání loni opět vrátila.

„Václav Sivko knihu ilustroval už v roce 1971, po čtyřiceti letech jsme se snažili navázat na tohle originální vydání. Dokonce jsme použili i o několik obrázků víc, než bylo v prvním vydání, Sivkovi dědicové nám je dali k dispozici.“

Sivko si v Pohádkách pohrál nejenom s ilustracemi, ale i s číslováním stránek, nenechává se omezovat rozměry knihy a svoje zvířátka i krajinu protáhne klidně na dvě nebo tři po sobě jdoucí stránky, čímž děti přiměje nejenom k úsměvu, ale i k hravému vnímání prostoru knížky. Rekord drží Sivkův mamut, který se táhne přes čtyři strany.

Václav Sivko, zaměstnanec ateliéru Josefa Sudka, zemřel před téměř čtyřiceti lety (1923-1974), na nějakou dobu pak upadl v zapomnění. V jeho ilustrátorské tvorbě pro děti nalezneme řadu odkazů k „dospělé“ grafice - stromy, kameny, krajinu i detailní perokresbu zvířat či strojů s pevně vedenou linkou a citem pro šerosvit. Ilustroval nejenom knihy pro děti, kromě Macourkových Pohádek třeba i Petiškova Birlibána nebo Martínkovy pohádky, ale i řadu klasických děl české i světové literatury.

O jeho vztahu k fotografovi Josefu Sudkovi, tedy o jejich vzájemném vztahu pojednávala výstava v roce 1998 instalovaná v galerii Ztichlá klika. Objevila jsem na webu Ztichlé kniky tento komentář Josefa Kroutvora, který si dovoluiji převzít:

V roce 1943 se mladý, dvacetiletý malíř Václav Sivko stává členem Umělecké besedy a v této době se také setkává s Josefem Sudkem. Setkání je osudové a poznamená oba umělce na další dlouhá léta. Mladého muže na začátku umělecké dráhy zaujme mistr, jehož poetické umění odpovídá i jeho představám a zájmům.

A nejen to, Sivka přitahuje i postava svérázně filozofujícího tvůrce, který dává umění celý svůj život. Také Sudek si Sivka brzy oblíbí, zasvěcuje ho do tajů umění a bezděčně se stane mnohokrát i jeho modelem. Po heydrichiádě, kdy začíná tvrdé pronásledování české kultury, hledají mnozí umělci oporu v důvěrných, těsnějších lidských vztazích. Nepochybně i tato vypjatá atmosféra přispěla ke sblížení fotografa Sudka s malířem a grafikem Václavem Sivkem. Aby Sudek uchránil Sivka před totálním nasazením na práci v Německu, bere si ho k sobě formálně do učení, Sivko od své profese nechtěl zběhnout. Udržoval s Josefem Sudkem kontakty i po válce a vždy ho považoval za svého nejpodnětnějšího učitele.

Z roku 1943 pocházejí první Sivkovy tužkové skicy, v roce 1944 pak vzniká celá série portrétů Josefa Sudka. Vznikají grafiky: Sudek sedící, Sudek při večeři, Sudek s brýlemi, Sudek z profilu. .. Zvolená technika suché jehly vyžaduje metodu alla prima, grafika vzniká přímo kresbou na desku, bez podkreslení. Snad proto jsou tyto ,,momentky tak živé, působivé. Sivko techniku dobře ovládal. Grafika přitahuje Sudkova hlava, nezvyklá fyziognomie muže, který není možná krásný ve smyslu ideálním, ale rozhodně je krásný ve smyslu lidském. Z roku 1944 pochází i portrét Boženy Sudkové, Sudkovy obětavé sestry. Série grafických portrétů svědčí o soustředěném zájmu výtvarníka a koneckonců i o lidské blízkosti a soužití. Jakýsi pokus o syntézu, dovršení grafické série, představuje velká kolorovaná kresba, portrét Josefa Sudka, obraz umělce. V roce 1945, Za květnové revoluce, značná část Sivkova díla shořela a za své vzaly asi i další věci. Hned v roce 1946 vzniká další Sivkův portrét Josefa Sudka, a opět provedený v suché jehle.

V roce 1947 uspořádá teprve čtyřiadvacetiletý Sivko svou první samostatnou výstavu, která překvapí zralostí talentu. Jeho školení bylo za války sice omezené, ale s nedostatky školení se vyrovnal v i díky Sudkovi. Ve stejném roce fotografuje Sudek ženu Václava Sivka, ještě před narozením syna Pavla. Přátelství obou mužů tedy pokračuje a přináší i dobré umělecké výsledky.

Poválečná léta uvolnění jsou však krátká, v zákulisí se připravuje už další pohroma. Z roku 1951 pochází dvojportrét, na němž se Sudek objevuje v typickém černém baretu. Od prvních ,,momentek přibylo více vážnosti, technika suché jehly se však zatím nemění. Jako by každý portrét byl vyznáním, slibem a potvrzením toho, že přátelství nenaruší ani doba.

Ohlas Sudkova díla se pomalu dostává do povědomí širších kulturních kruhů, mnozí si začínají uvědomovat jeho umělecký význam. Sivkovy barevné litografie z roku 1960 už líčí Sudka poněkud jinak než předcházející suché jehly. Zpočátku se Sivko snažil vystihnout podobu, ted´ usiluje o vystižení Sudkova zjevu. Nezměnila se jen technika, změnil se i pohled na samého Mistra, teď už živou legendu české fotografie. Sivko zobrazuje fotografa v širokých plandavých kalhotách a objemném kabátě či volném tmavém plášti. Na jedné z litografií se Sudek dokonce objevuje v cylindru jako starý klaun či kouzelník. Zdá se, že Sivko vystihl něco velmi podstatného ze Sudkovy existence a že jen on si mohl takovou stylizaci dovolit. Sudek musel často hrát před světem roli rozšafného č1ověka, ale uvnitř se tajila stará bolest pocházející z válečného zranění. Sudkovo přivřené oko neustále pátrající po motivu i tragický škleb utajený v širokém úsměvu nalezneme v každém Sivkově portrétu.

Značný počet prací dokládá, že mezi oběma umělci panovala hluboká důvěra, pochopení a trvalé přátelství. Samozřejmě, že ani Sudek neopomněl zachytit svého přítele a vytvořit jeho fotografický portrét. V roce 1955 vzniká Sudkův portrét Václava Sivka, jehož tvář se odráží v čisté kovové desce, připravené zachytit stopy grafikovy kresby. Jak naznačuje zachovaná varianta, šlo O komponovanou fotografii. Sudek čekal na svou příležitost, ale pak se vyjádřil mistrovským způsobem. Fotografie připomíná náznakem nejen Sivkovu profesi, ale zaznívá v ní i ztlumený, intimní tón přátelského vztahu. Určitá nostalgie, zasněnost, tajemství a nejasné obrysy patří k Sudkově poetice a nechybí ani v Sivkově portrétu.

V roce 1961 uspořádali společnou výstavu ve Frenštátě pod Radhoštěm, umění fotografie se přirozeně sbližuje s uměním grafickým. Oba umělci sdíleli společnou lásku ke starým stromům, Sudek je fotografoval, Sivko maloval a kreslil. Za starými stromy jezdili i do Mionší, moravského pralesa, který Sudek považoval za součást krajiny skladatele Leoše Janáčka. Z cest na Moravu vznikla i Sudkova obrazová kniha Janáčkovy Hukvaldy (1971), graficky upravená Václavem Sivkem. Stromy přesahují člověka trváním, délkou svého bytí, měřítkem i vznešeností. Sudek spatřoval ve stromech svědky zápasu a nemilosrdných vichřic a také strážce tajemství. Přitahovaly ho stromy, kterým se podařilo do široka rozložit větve a založit bohatou korunu. Přitahovala ho však i symbolická torza, pahýly, orvané větve a vyvrácené kořeny, v nichž četl lidský osud. Stromy, to je koneckonců jeden z názvů Sivkova cyklu, který vystavil v roce 1964 v pražské galerii Fronta. Na cyklus stromů navazuje cyklus kameny, což je také Sudkovo téma. Básník Karel Šiktanc tehdy v úvodu Sivkova katalogu napíše: ,,Ne náhodou provázejí tuto bohatou knižní tvorbu čtyři grafické cykly s názvy tak klíčovými pro jeden lidský život, ztráty, nálezy, stromy, kameny, neboť bez konce ztrácíme a bez konce nalézáme, abychom se dobrali kamenů a stromů. Stromy nepochybně znamenají i jistý únik do romantiky před tehdejšími požadavky socialistického realismu, a to zejména v padesátých letech. Později se naopak zájem o přírodu dostává do souvislosti s novými výboji, k nimž patří především zájem o materiálové struktury.

A ještě jednu důležitou souvislost je třeba připomenout, totiž souvislost s hudbou. Ve stromech jakoby sídlila hudba, k níž měli Sudek a Sivko vždycky blízko. Přátelství mezi oběma umělci se neomezovalo jen na profesionální styk, rozšířilo se přirozeně i na celou Sivkovu rodinu. Když si pak Sivko pořídil dům v Provodíně, v máchovské krajině Českého středohoří, byl tam samozřejmě zváni Josef Sudek. I zde Sudek fotografoval, kouzlil se světlem a proměňoval obyčejné věci v poetické obrazy. Tyto méně známé fotografie z Provodína připomenou možná fotografie Rothmayerovy zahrádky, kde Sudek poetizoval a postupoval podobně. Na Štědrý den chodíval Sudek k Radům, na Nový rok navštěvoval rodinu Sivkovu (Masná 2l). Jako dárek přinášel vždycky nějakou fotografii. Jedno takové sváteční sezení se zachovalo i na magnetofonovém pásku

Sudkův zjev zaujal vedle Sivka i další umělce, Andreje Bělocvětova, Vladimíra Fuku, Otu Janečka, Vlastimila Radu, Zdenka Seydla. .. Nejvýznamnější jsou nepochybně práce Františka Tichého, mezi něž patří i olejový portrét, dnes ve sbírkách Národní galerie. V listopadu roku 1960 dokonce uspořádala galerie Fronta ve Spálené ulici výstavu Josef Sudek ve výtvarném umění. Není náhodou, že výstavu zahajoval Václav Sivko, který také napsal  slovo do malého katalogu.

Sivkův popis dnes už neexistujícího dřevěného ateliéru na Újezdě říká mnohé, a ještě více taktně naznačuje:  ,,Na Újezdě, vzadu na malém dvorku malostranského činžáku, ‚kde rostou velké kaštany i malá pokřivená jablůňka, v malém dřevěném domečku má svůj fotografický ateliér Josef Sudek. Je zde obklopen vším, co má rád a co miluje. Hromady krabiček s cennými negativy jsou narovnány podél stěn v malebném nepořádku tak, že se v nich nevyzná nikdo jiný než Sudek sám. Hluboké šuplíky malého pultu skrývají mnoho krásných věcí a věciček Umění. Na stěnách obrázky, obrazy, sošky, reliéfy, na zemi fragmenty soch. Černé a šedivé plátěné fotografické pozadí s velkým ateliérovým fotoaparátem, skříně s mnoha gramofonovými deskami tvoří ono malebné prostředí, které okouzlí každého, kdo sem přijde. Sudkovou láskou je umění všeho druhu a krása, ať je kdekoliv. Pokud není šéf (jak mu říkají všichni jeho přátelé) na koncertě nebo nestřílí někde v Seminářské zahradě nebo na Malostranském hřbitově, najdete ho vždy doma. Vyvolává své úlovky v malé temné komoře a hudba hraje. Bohatá a vzácná gramofonová diskotéka vábí všechny milovníky hudby, aby si zde v tichém mlčení vyslechli malý sudkovský večerní koncert. Je mnoho těch, kteří sem chodí pravidelně i příležitostně. Těžko najdete člověka, který by si nezamiloval toto prosté a malebné prostředí, ale i Sudka samotného. Již před válkou, ale hlavně za temných večerů okupace, scházeli se a scházejí na sudkovské úterky jeho přátelé – a je jich hodně a pochopitelně mezi nimi i mnoho umělců.

Přátelství pomáhá žít a nepochybně pomáhalo i Josefu Sudkovi, člověkovi družnému, a přesto opuštěnému. Později, když už byl Sudek slavný, chtěl se s fotografem přátelit kdekdo, ale stěží mohl někdo nabídnout více než Sivko a několik nejbližších přátel. Václav Sivko vycítil a rozpoznal včas Sudkovu lidskou i uměleckou velikost a neváhal následovat staršího Mistra. Čas jen dotvořil to, co bylo vloženo do šťastného počátku, věci dozrály a vydaly Svědectví.

Na výstavu fotografií Josefa Sudka a leptů a litografií Václava Sivka v Galerii Josefa Sudka na Úvoze navazuje ještě výstava Václava Sivka (1998) v Galerii Ztichlá klika v Betlémské ulici. Samostatná Sivkova část, kterou vybral Jan Placák, je zaměřena na dva výrazné okruhy Sivkovy tvorby. V prvním okruhu se často objevuje otcova krejčovská dílna s oblíbenými rekvizitami – krejčovskou parmou a šicím strojem. Obraz otce, skloněného nad prací, zůstane už navždy zachycen v Sivkově mysli a bude mu příkladem po celý život, ostatně neméně pracovitý. Václav Sivko byl asi romantik, ale jeho přístup k umělecké tvorbě byl zbaven veškerého patosu a gest. V dalším okruhu, který je svázán především s padesátými léty, se objevují náměty navazující na Staré holandské mistry. Ne náhodou se Sivko hlásí k tradici evropské klasiky, tradice je totiž jedinou alternativou k diktátu socialistického realismu. Příklon ke starým mistrům nabízel ještě nejvíce umělecké svobody a umožňoval i technické zdokonalení. Volné kresby i grafiky z tohoto ,,rembrandtovského a někdy i ,,japonizujícího období vynikají vždy perfektně vedenou linkou a smyslem pro šerosvit.

Šedesátá léta Staví Václava Sivka do nové situace a konfrontace S nastupujícími strukturálními a dokonce i abstraktními trendy. I tentokráte se Sivko vyrovnává čestně s vývojem, ale jeho lásky a idoly jsou už někde jinde. Nabízejí se sice nové možnosti v oblasti ilustrační tvorby a intenzivní nakladatelské práce, ale ty nakonec i odvádějí od vlastního díla. Sivkovo bytostně harmonické ladění narušuje už jiná doba s jinými výtvarnými požadavky. Na Sivka se nakonec na dlouhá léta téměř zapomene a nechápe se ani jeho programová nemodernost a příklon k tradici. Jak se ale ukázalo, čas umělci neublížil a naopak potvrdil umělecké i lidské hodnoty jeho díla. Josef Kroutvor

Václav Sivko – jedna z fotografií VS z digitálního archivu Šechtl & Voseček

JEDNA Z JEHO KRESEB; není součástí almanachu

a ještě jedna litografie.. též ji v almanachu nenaleznete; v almanachu jsou pouze menší motivy, kresby

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/vraci-se-macourkuv-svet-kde-ziji-stovky-dedecku-a-tisice-budiku-pvx-/literatura.aspx?c=A110923_171108_literatura_jaz

Ztichlá klika

Atelier Šecht a Voseček

  One Response to “Básnické almanachy 1953-1959”

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Bad Behavior has blocked 216 access attempts in the last 7 days.