Kvě 192011
 

vzpomínka na knihu, kterou jsem hrůzou nedočetla

Nezapomenutelná je pro mne kniha KOSTKAŘ autora Luke Rhineharta. Hrdina knihy dostal nápad. Co takhle zkusit nechat za sebe rozhodnout náhodu? A šel na to od lesa. Vytvořil šest možností a pak si hodil kostkou. To, co zkraje vypadalo na nevinnou dětskou hru na ententýky, se časem změnilo na chorobnou vášeń. „Kostkař“ podlehl kouzlu či moci kostky a obracel se na ni se vším možným a nebyl schopen bez ni existovat. Zcela se jí odevzdal, stala se pro něho závislostí. Kostka za něj rozhodovala zda-li se večer pomiluje se svoji ženou či nikoliv, zdali na ní bude hodný či naopak, jakou roli bude např. hrát na společenském večírku a podobně. A aby toho nebylo dost, zatahuje do této hry také děti. Nutí je hrát s ním tuto hru na náhodu. A v tom momentě pro mne  kniha skončila. Je mi tak bytostně odporné zneužívání nevinných a nechápajících dětí v jakémkoli smyslu, a jednání hlavního hrdiny s tím souznělo. Dál číst a prožívat ty tristní situace jsem nemohla. Zvedal se mi z toho jeho počínání žaludek a nebyl důvod číst dál. Víte, já se mnohdy s knihou mořím dlouho, než jí dočtu; shledám-li důvod k této výdrži. Jako naposledy u knihy o fenoménu značky u současného umění.

Kostkaře jsem zkrátka přirozeně zavrhla a vůbec nepociťovala jakoukoli chuť zvědět, jak kniha dopadne. Měla jsem dojem, že už tohle byla katastrofa a další měly následovat. Chudáci děti svého otce! Ach jo.

Proč mne to tak rozdurdilo? Ta kniha byla asi dobře napsána, když jsem reagovala tak jednoznačně. Já žiji však v nejistotě. Nejsem si jista, zda jsem strůjcem svého osudu nebo zda existuje předurčení. Velmi dlouho jsem si myslela, že zmohu všechno, ale život mne naučil, že všechno ne. Ale nejsem fatalistka, poddat se tomu pocitu je proti mému přesvědčení. Jednou jsem v kostele v Altmünsteru zažila pocit jakéhosi příjemného odevzdání. Nejsem věřící, ale v tom posvátném prostoru jsem se ocitla tehdy poprvé a hned sama. Vzala jsem za kliku a bylo otevřeno. Šla jsem dál a padnul na mne znenadání, z ničehonic, pocit pokoje spojený s pocitem odevzdání a napadlo mě pronést v duchu: Buď vůle tvá. Snad jsem to tehdy potřebovala. Ale pak jsem vykročila ven a moje vnitřní odhodlání postupně vzalo za své. Už 5 let si nejsem jista s ničím a pokud se mi něco „povede“, je to jen malý střípek skládačky. Ty zásadní věci, na jejichž pohnutí stále čekám, se nevrbí tak, jak by to pro mne bylo dobré. Nebo se už vyvrbily blbě. Několikrát jsem vyslechla nebo přečetla informaci „šťastného člověka“, že přání se plní, když opravdu chceme. A nejspíš, abychom se toho fofru zpětné reakce obávali. Já však tohle neumím. A je-li to placebo, nejsem pro to dost vhodná. Nebo je to všechno zcela  jinak. Och, prozřetelnosti!

K téhle úvaze mne přivedla jedna báseň z knihy Říkadla a kecadla  Ivana Diviše:

DIVADLO

Včera mi řeklo kyvadlo, 
Ivane, pojď hrát divadlo!
Říkám, to by nebylo špatné,
ale co lidé v šatně?

Zlobí se, že nemáme byfé
a že je špatně slyšet

že tu není žádná akustika,
že to řeže, píská, kniká

Do toho pufl parní stroj
Nemluv a rychle se stroj!

Zapískla myš v díře:
Já bych dělala rytíře

Pak bidlo,
že se převlékne za strašidlo!

Šli jsme na to rukama nohama
a vyvedli hrozné drama

A že jsme hráli hned ráno,
měli jsme vyprodáno!





  12 Responses to “Strašlivá kniha Kostkař”

  1. svéprávné lidi zatahovat do děje, proč ne – je to na jejich vlastní nebezpečí. ale děcka, to není fér.
    ten jeho výběr mi vadí – kostka se pro to nehodí. chápal bych hod mincí (2 strany = 2 možnosti). rozvláčnější pisálci si mohou házet bankovkou.
    ale jak chce nejspíš duševně nevyrovnaný autor popsat kostku šesti podobně kvalitními alternativami?
    a to je důvod proč takové brožurce nedůvěřovat.

  2. Jo, tohle dokáže jen ubožák, je to jak píšeš, není to fér. Já sama bych do toho nešla. Stalo se to drogou a klidně tam psal cokoli, představ si to, když jsi v tom opojení, tak tě to musí stále víc a víc šimrat, potřebuješ čím dál větší vzrušení, tak tam napíšeš i něco co bys nechtěl aby sis hodil, je to jako ruská ruleta. Obrazně, že.

  3. Boze to jsou zvasty…

  4. [3] hmm, inu, není všechno pro všechny. Děkuji za reakci, příště se pod svůj výtvor klidně podepište, o nic nejde.

  5. Můj nedávný výpisek: "Jak žít bez neznámého před sebou?"

  6. To je věta, které moc nerozumím. Bez neznámého před sebou.. to snad ani neexistuje..

  7. Možná to znamená- jak žít bez zvědavosti, těšení se, dychtivé radosti, očekávání… co přinese další minuta. Vždyť to nevíme :-)

  8. Uvažovala jsem nad tím, přišlo mi to takové buddhistické, žij tady a teď, ale zároveń i prázdné. Pomohlo by to asi od bolesti a trápení, kterým se člověk někdy v obavách poddává, ale vzdát se těšení? Vždyť to kolikrát je to to jediné, co člověka v tu chvíli drží na nohou:)

  9. Já jsem knížku teď dočetla, nelíbila se mi. Jsem hodně tolerantní člověk, ale tohle fakt ne…

  10. Jano,tak vida, nejsem sama, komu to nesedí..

  11. Je vidět, že jsi tu knihu nedočetla, není dělaná pro tak útlocitné lidi. Má hlubší smysl, mimoto Larry(to dítě) s kostkařstvím velmi záhy skončí. Kdybys to dočetla, možná bys pochopila. Nneí to rpostě pro každého, no.

    • Je to už velmi dávno.. máš pravdu, moc jsem si to brala, filmy i knihy beru opravdově, jakoby to byla skutečnost… a prostě to dočíst nešlo. Takže nevím o co tam šlo… a ten hlubší smysl neznám… každý máme holt to svoje.

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Bad Behavior has blocked 717 access attempts in the last 7 days.