který předkreslil Petr Nikl
Josef Hiršal už umřel (1920-2003), ale něco tu po sobě zanechal. Třeba básničky obsažené v Hiršalově skicáku (v předešlém textu zde na blogu). Josef Hiršal spolupracoval s Bohumilou Grögrovou, a také s ní žil. O jejich útlé, ale podivuhodné knize Co se slovy všechno poví, jsem psala již dříve.
Ano, ty básničky napsal Josef Hiršal a jsou prosté jednoduché jasné, myšlenkově i jazykově, jen ty ke konci kroužkového bloku – 
tu formu totiž Hiršalův zápisník má – jsou tajemnější, ne tak vyprávěcí. Hlavně o snech a době před spaním a jedna - V pokoji – je také pěkně dlouhá. Ale já bych vám chtěla zprostředkovat hezký doslov Bohumily Grögerové, nazvaný Šťastný čas.
Josef Hiršal dokonale naplňoval slavný Nietzscheův výrok: “ V pravém muži je skryto dítě: chce si hrát.“
Jako básník hrál s představami, city a především se slovy; jako překladatel se snažil pronikat do časů a míst, vcítit se do situace básníka, jejž tlumočil. O nic lehčí to nemá autor píšící pro děti, vždyť nám dospělým se jejich svět v mnohém už uzavřel. Hiršal však svět dětí nikdy zcela neopustil. Až do své smrti to byl tu hravý, tu churavý kluk. A v této roli byl nejméně zranitelný.
Narodil se v Chomutičkách u jičína, dětství a mládí prožil na venkově. Do Prahy ho přivedla touha seznámit se s obdivovanými básníky a publikovat verše, které od mládí psal. Když se konečně, ve svých čtyřiadvaceti letech, do Prahy dostal, oženil se a založil rodinu. Venkovského chlapce v sobě ale nikdy nezapřel. Za maminkou dojížděl co týden a stále se scházel s chomutičskými kamarády.
Charakterizovala ho věrnost k přátelům, výrazný smysl pro humor, vtip a grotesku a zejména cit pro hru se slovy. Dovedl si s nimi smysluplně hrát, obměňovat je; dodával jim lesk, vtipně je komolil, mazlil se s nimi.
Pro děti psal v největší pohodě. Vyhovovalo to jeho kreativitě a potřebě bavit sebe i druhé. Své verše recitoval i malé dceři kristince, pro kterou napsal sbírku Jana jde do školy.
V letech komunistické diktatury Hiršal publikoval – podobně jako František Hrubín, jehož básně pro děti vysoce oceňoval – převážně knížky pro děti. Ostatní tvorba šla do šuplíku a do samizdatu. Když jsme společně psali O podivné záhadě na poštovním úřadě a Co se slovy, všechno poví, strhla hra se slovy i mne. naučila jsem se párat je i sešívat, muchlat i žehlit. I mne fascinovaly překvapující hry a taškařice.
I já se tehdy stala, aspoň na chvíli, opět dítětem. A věřte, byl to šťastný čas.
Bohumila Grögrová
***
Lesní strání za svítání
kluše jelen s plachou lani.
Hbité nožky – hop a skok -
přes kapradí, přes potok.
Laňka náhle zastavila,
ohlédla se, zavětřila.
V tichu lesa naslouchá
dovádění koloucha.
Hrob JH na Vinohradském hřbitově (zdroj Wikipedie)
